Závislost je náročná nejen pro dotyčného, ale i pro jeho blízké, rodinu a přátele. Pokud někdo, na kom nám záleží, užívá návykové látky, můžeme se cítit naštvaní, smutní, bezmocní nebo osamělí. Nejen, že vidíme milovaného člověka, jak trpí, ale často dochází i k ubližování nám samotným. Je naprosto běžné, že si nejsme jistí, zda blízkého nutit do léčby nebo čekat na jeho rozhodnutí. Někdy si zase nevíme rady, zda být dál závislému oporou nebo ho naopak nechat „spadnout na dno“. Zároveň jen těžko chápeme, čím si ten druhý prochází, když jsme sami takovou závislost nikdy nezažili.

Období léčby bývá zároveň zatěžující i pro rodinu a blízké závislého, protože je potřeba pracovat na uzdravení nejen závislého, ale i rodiny jako systému. Často je nutné nastavit takové změny a opatření, které závislému jeho abstinenci a návrat do běžného života usnadní.

V celém spletitém procesu je především důležité, abychom nezapomínali sami na sebe a uměli si požádat o pomoc, pokud je to třeba.